Jsou místa, kde se krajina a město potkávají tak těsně, že hranice mezi nimi přestává existovat. Přesně takovým místem jsou Hlubočepy. Z jihu les, z východu Dalejský potok, ze západu se vine železniční trať Pražského Semmeringu s historickými viadukty a na severu stojí Hlubočepský zámeček. Stavět tady znamená vstoupit do rozhovoru, který vedou příroda, voda a železnice už více než sto let.

Navržené bytové domy tento rozhovor nepřekřikují, naopak příjemně jej doplňují. Tvarově a měřítkem vycházejí z historické zástavby a nepřevyšují siluetu zámečku. Dva objekty kopírují vrstevnice i půdorys původních staveb a dotvářejí podobu slepé ulice na okraji čtvrti. Místo, kde město přirozeně končí a začíná les.

Pozemkem prochází pěší cesta spojující rezidenční část Hlubočep se svahem. Její trasování není náhodné. Je vedena tak, aby postupně odhalovala průhledy na historický železniční viadukt. Terasovité schodiště s posezením a osvětlením proměňuje cestu v místo zastavení, kde se pohled otevírá do údolí.

Východní fasády směřující k Vltavě jsou doplněny horizontálně členěnými balkony a rámují tak výhled jako obraz. Západní strana orientovaná do lesa nabízí předzahrádky, přímý kontakt se zelení. Sedlové střechy z šedého plechu, světlé omítky, tmavé okenní rámy a zeleň popínající gabionové koše, fungující materiálová paleta, která patří sem, na rozhraní města a krajiny.

Foto: Jan Kolský/CASUA