V roce 1903 byla zahájena a realizována stavba celého areálu víceméně v dnešním rozsahu, jako rolnicko-lukařská škola. Výstavba byla navržena a provedena firmou Josefa Drahoše z Vysokého Mýta. Následně byla vícekrát doplňována a přestavována, ale pořád se zaměřením na zemědělství a výživu. Poslední významné úpravy proběhly na přelomu let 1978-1981, kdy byla realizována přístavba hlavní budovy, upraveny garáže a vystavěna hala pro zemědělskou techniku. Nejnověji, po zrušení zemědělské školy a zemědělského učiliště, byl areál zčásti využíván pro odbornou výuku Střední školy stavební Vysoké Mýto. Areál, přestože není památkově chráněn, je zachovalým, velkoryse koncipovaným urbanistickým celkem s přehledným a logickým uspořádáním budov kolem vnitřního nádvoří, kde novější stavby nikterak nepotlačily a nepoškodily původní koncepci hospodářského dvora.

Z hlediska architektonického byly navržené úpravy do nejstarší části stavby minimální s důrazem na zachování historických hodnot. Principem byla maximální možná renovace původních prvků interiéru a minimální zásah do fasády. Významnější architektonický zásah tvoří rozšíření původního úzkého vstupního koridoru na prostornou a denním světlem prosvětlenou vstupní halu při zachování tektoniky zděných konstrukcí včetně jednoduché štukové výzdoby.

Přístavba z 80.let 20.stol. byla očištěna ve vnitřní dispozici, čímž vznikly rozsáhlé vícepatrové výstavní prostory. Byly doplněny vertikální komunikace – únikové schodiště, výtahy usnadňující pohyb osob a manipulaci s exponáty, málo nosné stropy byly zesíleny či vyměněny a obvodový plášť byl přebudován.

Zcela proměněna byla původní úzká spojovací chodba mezi těmito dvěma budovami v komunikační a výstavní prostor. Přes jeho celoprosklenou uliční fasádu je možné shlédnout vybrané exponáty. Materiálově kontrastní krček se stal vizuálním poutačem veřejného prostranství; jeho střecha navíc tvoří venkovní výstavní prostor chráněný proti průvanu prodlouženou prosklenou fasádou a proti povětrnosti výše položenou prosklenou střechou. Zároveň vytváří architektonický přechod mezi klasickou, bohatě pojednanou fasádou nejstarší budovy a lapidární jednoduchou hmotou budovy skrývající vlastní expozici.

K výstavním účelům byla přestavěna i větší část garáží, nově se jedná o dílny s maximálně prosklenými stěnami pro možnost nahlížení zvenčí.
V areálu byly zároveň upraveny zpevněné i zelené plochy uvnitř nádvoří i prostranství před hlavní budovou, bylo upraveno parkoviště pro návštěvníky a vysazena různorodá zeleň.